Jedno z nejvzácnějších zvířat planety. Symbol indické fauny. Gaviál indický. Posledních několik set kriticky ohrožených jedinců žije v rezervacích a ve velkých řekách na severu Indie. Jako jediná v Evropě je chová Zoo Praha.
Tlama gaviálů připomíná obrovskou pinzetu k chytání ryb. Čelisti jsou mimořádně dlouhé. Postrádají sílu stisku krokodýlů, ale zato jsou lehčí a pohyblivější a dokonale přizpůsobené chytání malých, rychle se pohybujících ryb, které představují hlavní složku jejich potravy.
Řady blízko sebe posazených zubů ostrých jako jehly zabraňují rybě vyklouznout. Při zavřené tlamě první čtyři dolní zuby vyčnívají a přiléhají ze stran k horní čelisti. Čelisti jsou s narůstajícím věkem gaviálů slabší a užší. Velký nepravidelný výrůstek ghara na špičce horní strany tlamy je známkou dospělých samců. Jeho přesný význam není znám, ale zřejmě přispívá k rezonanci zvukových projevů zejména v době námluv a zároveň má být vizuálním lákadlem pro samice. Podobně jako roh u nosorožců i o výrůstku ghara se říká, že zvyšuje potenci, a byl tak jedním z důvodů, proč se gaviálové intenzivně lovili.
Gaviál indický patří do řádu krokodýlů, čeledi gaviálovitých. Do tohoto řádu patří ještě dvě další čeledi – aligátorovití a krokodýlovití. Obě jsou zastoupeny mnoha druhy. V gaviálovitých je jen jediný zástupce – gaviál indický.
Ze všech krokodýlů je gaviál nejvíce vázán na vodu. Na souši je velice neobratný. V podstatě se pohybuje klouzáním po břiše a jen v případě krajní nutnosti se rozběhne. Z vody vylézá především proto, aby se na břehu slunil nebo tam kladl vejce. Ve vodě je naopak nejčilejší, nejobratnější a nejrychlejší ze všech krokodýlů.
Gaviál je druhým největším druhem z řádu krokodýlů hned po krokodýlovi mořském. Dosahuje běžně délky pěti metrů, někteří jedinci údajně až šesti metrů. Gaviál dlouhý 6,5 metru byl uloven v roce 1920, z roku 1934 je znám úlovek dlouhý 6,3 metru a rekordní délky dosáhl gaviál zastřelený v roce 1924 v severním Biháru. Měl celých sedm metrů.
Dospělí jedinci (gaviál dospívá ve věku třináct až čtrnáct let) mají tmavou olivově zelenou barvu, mláďata jsou světlá s hnědými skvrnami. Gaviálové na savce ani na lidi neútočí. Nejsou k tomu fyzicky vybaveni. Jak už bylo řečeno, živí se především malými rybami, ale údajně nepohrdnou ani mršinou, mláďata se živí hmyzem, larvami a malými žábami.
Gaviálové žijí společensky v harémově uspořádaných skupinách. Jsou proslulí dramatickými souboji velkých samců. Hnízdí v období sucha v březnu, dubnu a květnu, kdy řeky mají méně vody a břehy jsou širší. Tam samice vyhrabe prohlubeň, do které naklade třicet až padesát vajec dlouhých deset centimetrů, které pečlivě zakryje. Mláďata se líhnou po devadesáti dnech, podle jiných pramenů po šedesáti až osmdesáti dnech. Po vylíhnutí měří kolem třiceti centimetrů. Na rozdíl od jiných krokodýlů samice není schopna v dlouhých čelistech mláďata přenášet, nicméně je prvních několik dnů velmi pečlivě hlídá.
V minulosti byl gaviál indický rozšířen ve všech větších řekách na severu indického subkontinentu, zejména v Brahmaputře, Ganze a Indu. Vyskytoval se i v Bhútánu a zřejmě i v Myanmaru. V sedmdesátých letech počet gaviálů klesl tak, že se ocitli na pokraji vyhynutí. Ještě kolem roku 2004 se odhadovalo, že na světě žije posledních dvě stě až tři sta jedinců. Dnes je na tom gaviál o trochu lépe. Díky programům na jeho záchranu se přesunul do kategorie kriticky ohrožených druhů. V Indii existuje devět chráněných oblastí, v nichž gaviálové žijí. Z těchto oblastí jsou pak přesouváni do volné přírody. První byli vypuštěni v roce 1981. V uplynulých týdnech došlo k nečekanému úhynu zhruba stovky gaviálů v rezervaci u indické řeky Chambal. Příčiny se zkoumají, zřejmě šlo o otravu zvýšenou přítomnosti kovů ve vodě.
Gaviálům se velmi podobá tomistoma úzkohlavá (Tomistoma schlegelii). Má rovněž dlouhé úzké čelisti jako gaviál, ale morfologicky patří do čeledi krokodýlovitých. Dřívější název: krokodýl úzkohlavý. Je menší než gaviál, dorůstá běžně délky čtyř metrů, maximálně pěti metrů a žije na Sumatře, Borneu a na jihu Malajského poloostrova. Podobně jako gaviál je i tomistoma úzkohlavá kriticky ohroženým druhem. Zúžené čelisti, i když ne v takové míře mají i australský krokodýl Johnstonův (Crocodylus johnstoni) a africký krokodýl štítnatý (Crocodylus cataphractus). (ter)
Jedinou evropskou zoologickou zahradou, která gaviály indické chová, je Zoo Praha. Do Prahy připutovalo sedm mladých gaviálů letos v lednu. Jde o největší export gaviálů z Indie, jaký byl v historii uskutečněn. Kromě pražské zoo jsou ve světě gaviálové jen ve čtyřech zemích – v USA, v Japonsku, Singapuru a na Srí Lance. Ve všech dohromady je devatenáct gaviálů. Pražská skupina tří samců a čtyř samic je největší. Gaviálové, kteří přicestovali do Prahy, byli odchováni v indické záchranné stanicí Madras Crocodile Bank Trust. Od 1. ledna 2008 podporuje záchranu těchto zvířat v Indii každý návštěvník Zoo Praha. Část peněz z každé vstupenky jde na záchranu gaviálů. Představuje to zhruba tři sta tisíc korun ročně.
Mohutní, především sladkovodní predátoři, někteří žijí i v brakických a slaných vodách. Tento řád zahrnuje tři čeledi (aligátorovití, krokodýlovití a gaviálovití) a asi 22 druhů.
1. Čeleď aligátorovití
Zahrnuje dva druhy aligátorů (aligátor americký, aligátor čínský) a pět druhů kajmanů. Rozdíl mezi nimi je na pohled neviditelný. Aligátoři mají kostěnou přepážku mezi nozdrami, kajmani ji nemají.
2. Čeleď krokodýlovití
Nejznámější je zřejmě krokodýl nilský, impozantní tvor, který dokáže ulovit i velké savce včetně žirafy. Obývá velké řeky, jezera, močálovité oblasti a snáší i brakickou vodu.
Nejmohutnější je krokodýl mořský, který je také největším žijícím plazem naší planety. Dorůstá běžně délky osm metrů a říká se, že samci v dospělosti mohou měřit až devět metrů. Je schopen žít ve sladké i slané vodě.
Také krokodýl americký snáší dobře slanou i sladkou vodu, zatímco krokodýl bahenní dává přednost mělčím sladkým vodám. Krokodýl orinocký je na pokraji vyhubení.
3. Čeleď gaviálovití
Má jediného zástupce - gaviála indického.