Nenechte se mýlit, tito dva nikdy přátelé nebyli. Jen se potřebovali a náhodou a ve správnou dobu se potkali v Mexicu City. Fidel Castro, pragmatický, vzdělaný právník a Ernesto Rafael Guevara Lynch de la Serna, běžně přezdívaný Che Guevara, argentinský lékař a marxistický revolucionář, byli odlišní jako den a noc. Ale „Hnutí 26. července“, kterým se po partyzánských bojích dostali v roce 1959 k moci, je svedlo dohromady. Podařilo se jim založit první komunistický stát na západní polokouli, přetransformovat nejvýstavnější město amerického kontinentu La Habanu v zuboženou trosku a z nejtemperamentnějšího národa světa učinit poloapatický, vykutálený lid.
Che Guevara byl od mládí zaníceným čtenářem Marxových a Freudových knih. Procestoval jižní a střední Ameriku, kde viděl chmurné a neuspokojivé sociální poměry a po seznámení se s Fidelem Castrem se rozhodl připojit ke komunistickému převratu na Kubě. Po vítězství revoluce v duchu „Patria o muerte“ (Vlast nebo smrt) byl právě on hlavním ideologem drtivé většiny marxistických reforem, které měly směřovat k utopickému idealismu rovné společnosti.
Právník Castro od počátku sledoval jiné cíle - politické a mocenské. Socialistická agitka mu posloužila pouze ke kumulaci moci a finančních zdrojů. Ve jménu přetváření ekonomiky podle socialistických principů znárodnil všechen americký majetek (více než jednu miliardu amerických dolarů) a zavrhl "yankeeovský imperialismus". V kontextu možné hospodářské a vojenské pomoci od SSSR a ČLDR začal otevřeně hlásat, že byl vlastně vždy marxista.
Che Guevarův politický vliv musel Fidel Castro velmi záhy začít korigovat, jelikož se ukázalo, že velký myslitel El Che myslí skutečně jen na revoluční potenciál zemí třetího světa a neuváženě a prostořece napadá a kritizuje moskevský režim. Che Guevara byl postupně zbaven politických funkcí a vydává se po světě se sny vyvolat komunistické převraty v dalších zemích. Jednou z nich byla Bolívie, kde se Che Guevara ovšem přepočítal a jeho revoluční plány mu rozmluvili pár kulkami bolivijští vojáci v tichém tandemu s americkou CIA. Tato událost ho paradoxně učinila nesmrtelným a jako hrdina a ikona levicových hnutí třetího světa žije dál svým dnes nesmrtelným utopickým životem.
Zatímco Fidel dnes již prostřednictvím Raula prožívá svá nejtěžší léta s vyčerpanou ekonomikou, sílící nespokojeností vlastních obyvatel a polorozpadající se zemí, která má však tak vysokou dávku charismatu, že se na ní jezdí dívat tolik turistů, že to stačí na pokrytí 50 % HDP.