Pošramocená image - Turecko

Turecká republika má ponejvíce díky následování správě zvoleného trendu poměrně dobrou pověst, jak mezi návštěvníky, tak v mezinárodních sférách. Zastavme se tedy na chvilku u záležitostí, které její image právě nepřidávají.

Okupovaný Kypr

Je to za prvé terminologií řecké strany „okupace“ třetiny ostrova Kypr. Kam roku 1974 vtrhnula turecká armáda odhalivší řecké konspirační plány na sjednocení pod řeckou taktovkou. Samozvaná, dodnes existující "Turecká republika Severní Kypr" je jednou z překážek, proč se Turecku stále nedaří vstoupit do struktur EU.

Arménské vzpomínky

Ještě starší turecký černý puntík se datuje do meziválečného období (1915-1923). Evropa se tehdy zmítala v první světové válce a na dalekém tureckém východě docházelo k událostem, které si s krutostí a hrůzou této války nezadaly. Turecká strana cílevědomé decimování a nucené přesuny arménského (křesťanského) obyvatelstva dnes ospravedlňuje a vysvětluje jako "chaos v době občanské války". Arméni si stojí na svém a celý akt považují za genocidu a srovnávají své utrpení s židovským holocaustem. Vlastně vůbec není jasný ani počet arménských obětí. Hovoří se o 200 000, ale také o 2 milionech zabitých Arménů.
Velká část uprchlíků se usadila v Marseille, dnes zde žije kolem 100 tisíc obyvatel arménského původu. S otázkou vstupu Turecka do Evropské unie sílí hlasy potomků arménských uprchlíků, kteří požadují, aby turecká vláda uznala odpovědnost za tehdejší násilí. I po devadesáti letech je to stále živá otázka.

Kurdové

Situace s tímto menšinovým etnikem není problémem čistě tureckým, ale spíše mezinárodním. Kurdové jsou íránský kmen z Blízkého východu, který žije v mnoha státech, kde jsou utlačováni, diskriminováni a historicky se objevuje i termín kurdského holocaustu (např. Saddám Husajn povraždil tisíce Kurdů plynem). I v Turecku jsou Kurdové utlačováni a ponižováni úřady, policií a armádou. Kurdové proto už léta volají po vytvoření vlastní domoviny (ostatně je to největší národ na světě bez vlastního státu). Kurdská povstání byla několikrát potlačena, v Turecku hlavně v letech 1944-45 (kdy existovala kurdská republika Máhabád na území Íránu) a 1978-79. Značná část Kurdů zvolila emigraci (jen v Berlíně se jejich počet odhaduje na půl milionu). Existuje extrémně levicová Kurdská strana pracujících PKK, která se od roku 1984 věnovala ozbrojeným útokům proti státní moci. Současná situace je poměrně klidná a běžný návštěvník nezaregistruje rozdíly. V civilním, osobním životě mezi sebou Turkové a Kurdové vycházejí.